Červen je pro děti měsícem netrpělivého očekávání letních prázdnin. Musí se sice stále učit, neboť se za pár dní uzavřou známky za druhé pololetí, ale ve vzduchu jde již cítit letní pohodu a nadcházející relaxování.

Jak dětem toto netrpělivé čekání zkrátit? Cvičení v přírodě je jeden ze způsobů.

Musím napsat, že se nám den vydařil.

Sešli jsme se před půl osmou před budovou školy, nastříkali se proti klíšťatům (kdo na to doma zapomněl) a vyrazili jsme…

Naše kroky směřovaly nad Písečné směrem k Janovičkám….

Po klasické silnici jsme téměř nešli. Tím pádem jsme nemuseli řešit projíždějící auta, stále uhýbání na stranu a stres ze silničního provozu (následující fotka je právě jeden z mála úseků cesty, kdy jsme šli po asfaltu).

Malá sousední vesnička nebyl hlavní cíl naší cesty. Vedle Rossiho stavení jsme pokračovali krásnou vysočinskou přírodou do vyhledávaného rekreačního střediska Borovinka.  Někteří „poutníci“ již po prvním kilometru umírali hlady, v půli cesty jsme tedy doplnili síly a statečně pokračovali v cestě. Cestu jsme si krátili hraním hry – tzv. kolíčkování (zájemcům naši žáci pravidla hry snadno vysvětlí).

Ještě během příprav na cestu jsme se domluvili na opékání špekáčků. Děti tedy musely během cesty nasbírat na oheň chrastí a smrkové šišky. Se smutkem jsme se rozhlíželi po lese poničeném kůrovcovou kalamitou.

Po příchodu do areálu jsme s pomocí „pepa“ rozdělali oheň, půjčili si „opékáčky“ a opékali všechny možné druhy párků, špekáčků, sýrů a „marshmallounů“.

V místním baru si děti nakoupily nejrůznější pití, nanuky a zmrzlinu a nakonec se přesunuly na dětské prolézačky.

Zpáteční cestu jsme si díky výbornému navigátorovi zkrátili a ještě před úderem dvanácté hodiny jsme se vrátili do naší malé školy. Na obědě některé děti s posledními silami snědly oběd a v družině ulehly k zaslouženému odpočinku.

Velmi chválím děti za pěkné chování během celé akce.